Do projektu 100 dní tvorby jsem tentokrát naskočila s elánem, že "to dám". Před pár lety jsem se projektu také účastnila, ale dotáhla jsem to přibližně do poloviny (prý je to nejkritičtější období, kdy to lidé ukončují) - tenkrát jsem každý den fotila jednu fotografii u nás na balkoně.

Bylo jasné, že i tentokrát budu fotit. Ale co? Fotit něco se stejným tématem po dobu 100 dní... Rozhodla jsem se až v den, kdy měl vzniknout první příspěvek tvorby. Hluboký nádech, výdech... autoportrét!

Výzva na druhou, řekla bych. Většina lidí se kvůli své přehnané sebekritičnosti nerada fotí. Paradoxně ani fotografové to často nemívají jinak. I já jsem radši bývala za foťákem, než před ním. Už minulý rok mi došlo, že to vůči vám není fér - chtít po vás, abyste se před foťákem uvolnili, když já před ním tuhnu, tak jsem se nechala nafotit od kamarádky fotografky. No a výzva 100 dní tvorby vlastně nahrála tomuto tématu - ještě více se před objektivem otevřít. Řeknu vám, že to byla skutečně terapie. Možná to bude znít trochu narcisticky, ale čím více fotografií vznikalo, tím jsem si připadala krásnější. Jako na některých fotkách, jsem tedy fakt kus ;-). Při posledním focení před pár dny, nás manžel fotografované vyfotil na památku a já jsem snad poprvé nebyla nervózní. :-)

Nejčastější otázka, kterou v souvislosti s tímto projektem dostávám je: "To jsi se fotila opravdu každý den a sama?" Je to tak, že každý den jsem projektu věnovala čas. Ve většině případů jsem se v ten den vyfotila, udělala postprodukci v počítači a dala jí na instagram. (Jo taky jsem se díky této akci trochu rozkoukala na instagramu. Do té doby pro mě vcelku španělská vesnice.) Výjimečně jsem upravila fotku z nějakého předchozího dne a ještě výjimečněji jsem se v den tvorby vyfotila, ale fotku vložila až následující den. Jestli jsem se fotila sama? Myslím, že tak z 80% případů úplně sama. Občas mi někdo z rodiny zmáčknul spoušť (abych nemusela běhat k foťáku a zpátky). Jednou mi stativ dělal syn a dcerka zmáčkla spoušť.

Inspirace k tématům, jak se vyfotit někdy docházela. Občas jsem byla zoufalá: "Jak se mám dneska vyfotit?!" Pár nápadů vzešlo i od vás, za což děkuji.

Když si fotografie procházím, tak mi dochází, že je to jistá zpověď, která o mně hodně vypráví. Je to příběh mého současného života, kterým vám poodhaluji velkou část svého soukromí.

Mám radost, že jsem to zvládla!!

Něco ve mně volá:" Ty fotky přece nemůžeš nechat jen tak ležet v "šuplíku". Ukaž je světu, udělej výstavu." Hmm, to zní dobře, ale jak na to? A tak se ptám vás. Máte někdo s přípravou výstavy zkušenost? Kde jí udělat, koho oslovit, co to obnáší atd., atd. Za každou informaci budu ráda.